Válka v Afgánistánu (1979-1989) – soubor zápisků z našeho FB

8.8 2017

Mi-24 přelétávající nad konvojem během Sovětsko-Afgánské války (1979-1989).

V popředí můžete vidět BMP, převážející pěchotu kde jinde než na pancíři. Ono buďme upřímní, vevnitř je to na zvracení a při zásahu smrtelná past. Z venka sice nejste krytí, ale zase jste rychle pryč a nedělá se vám neustále špatně…

Jinak Mi-24 byl až do příchodu střel Stinger tak obávaný, že mu Tálibán začal přezdívat „Satanův koráb“ (Koneckonců při smršti z 12.7 rotačního kulometu, dvojice 30mm kanónů, či salv neřízených střel se není čemu divit).

Během sovětské intervence se obě strany uchýlily k brutálním postupům. Ze strany „Duchů“ (Mudžahedínů) šlo o mučení a popravy k zhoršení morálky sovětských vojáků a ze strany SSSR k likvidaci celých vesnic, k čemuž byl MI-24, či salvový raketomet GRAD (Pozn. Grad znamená rusky příznačně kroupy) ideálním nástrojem. O této válce mám pár publikací, takže zde mohu přidávat více postřehů a zajímavostí, pokud o to budete stát… [fs]

10.8 2017

Během sovětské intervence do Afgánistánu v letech 1979-1989 zemřelo oficiálně téměř 14 500 sovětských vojáků a personálu.

Nejedná se ovšem nejspíše o konečná čísla, jelikož se během let hodnoty mění a to směrem nahoru…Počet raněných se poté pohybuje kolem 53 700… Čísla nejsou stále konečná a nejspíše se nikdy nedozvíme kolik vojáků během války v Afgánistánu skutečně padlo. Během období války v Afgánistánu totiž zemřelo v celém SSSR okolo 62 700 vojáků, z toho 75-80% následkem šikany, je tedy možné, že někteří z tohoto počtu zemřeli v Afgánistánu, ale vláda to nepřiznala.

Koneckonců smrt sovětských vojáků a jejich příchod domů v zinkových rakvích byl tabu, což dokládá například kniha Světlany Alexijevičové „Zinkoví chlapci“, kde popisuje svá setkání s přeživšími a pozůstalými a jejich příběhy. Za knihu s ní byl následně vykonstruován soudní proces… Příště si zde povíme něco ke ztrátám techniky během tohoto období… [fs]

11.8 2017

Sovětští vojáci u havarovaného Mi-24P, kdesi v Afgánistánu…
Ztráty sovětské letecké techniky v tomto konfliktu jsou poměrně vysoké, hlavně když vezmeme v potaz to, že nešlo o střet dvou konvenčních armád, ale boj proti milicím, jejichž členové museli být hodně vynalézaví, aby vyrovnali jazýčky vah ve svůj prospěch.

Během let 1980-1989 bylo ztraceno 333 vrtulníků a 118 letounů, celkem tedy 451 strojů, přičemž největší ztráty byly zaznamenány v letech 1988-89. Nešlo však pouze o bojové ztráty, ale z velké části i o havárie ve složitém afgánském terénu.

Jednu takovou nehodu, která byla zároveň jednou z posledních (ne-li úplně poslední) ztrát sovětského vojenského letectva v Afgánistánu byl případ z 9. února 1989, kdy došlo ke ztrátě dvou vrtulníků Mi-8MT. Oba stroje měly pod krytím dvou bitevních Mi-24 vyzvednout raněné vojáky v Makedonském průsmyku.

Během cesty ovšem stroje vletěly do neočekávaného úzkého průsmyku a oba stroje Mi-8MT narazily nosnými rotory do skály. Jeden z vrtulníků vedený m-r Sidorovem dokázal nouzově přistát a zachránit tak všechny cestující, druhá posádka však takové štěstí neměla a po havárii, při které všichni členové osádky zemřeli stroj kompletně shořel… [fs]

16.8 2017

Dnes si povíme něco o ztrátách pozemní techniky během sovětské války v Afgánistánu (1979-1989).

Vzhledem k povaze války, kdy stanula sovětská armáda jako ohromný studenoválečný kolos připravovaný na boj proti vojskům NATO v Evropě, proti bojovníkům hnutí Tálibán, kteří se sice početně, technicky, ani výcvikem nemohli se sověty měřit, ovšem měli výhodu znalosti terénu, motivace a samoté taktice guerrillové války se dostáváme k zajímavým číslům. Začneme postupně od nejmenších ztrát až po ty největší.

Během války bylo ztraceno 147 tanků, 433 dělostřeleckých zařízení, 510 ženijích vozidel, 1314 (!!) obrněných vozidel BTR, BMD a BMP a nakonec 1369 nákladních automobilů a cisteren. Právě díky přepadům a agilitě partizánů se dařilo působit ohromné škody konvojům, které zásobovaly jednotky po celém Afgánistánu. [fs]

17.8 2017

Ne nadarmo se říká, že Afgánistán je nedobytná země, jelikož každý, kdo tam přišel vždy zase odešel s nepořízenou.Vidíme to i dnes, kdy i přes chirurgické zákroky pomocí moderní techniky a snahy získat na svou stranu spojence z řad obyvatelstva situace opět spěje k nadvládě Tálibánu, který má od původního studentského hnutí, které se následně s podporou západu postavilo proti sovětům hodně daleko…

Civilní ztráty během sovětské intervence v Afgánistánu (1979-1989). Ožehavé téma, které budí dodnes na obou stranách emoce, koneckonců není divu. Během deseti let války sověti postupně dospěli k tomu, že se s bojovníky Tálibánu moc dobře vypořádat nedá a, že ať dělají co dělají, tak se vždy zjeví a zase zmizí (Možná proto jim přezdívali Duchové, nebo Duchmani), přičemž udeří znovu jinde a jindy.

Sovětská rétorika, která nechápala místní zvyklosti a pořádky tedy zvolila poměrně nešťastnou cestu. Užitím těžkých zbraní byly tedy zničeny celé vesnice (Pozn. afgánské vesnice se nazývají Kišlaky), ve kterých bylo podezření na výskyt partizánů a to spolu se všemi, kteří byli v tu chvíli na místě, ženy a děti nevyjímaje. Co to ovšem způsobilo? Sověti si tím vlastně podespsali ortel a jestli byla válka krutá na začátku, tak po těchto střetech nabrala bestiálních obrátek.

Podle afgánské tradice krevní msty „Badal“ se totiž všichni pozůstalí, kterým zabili sovětské nálety a obstřely příbuzné zavazovali pomstít své mrtvé. Logicky z toho tedy vyplívá, že čim více se sovětské síly snažily bez milosti potlačit odpor, tím větší odpor se proti nim stavěl a řady partizánů se rozrůstaly o chlapce a muže, kteří se toužili pomstít, i když předtím jít bojovat nehodlali. Ve výsledku se tedy dostáváme k číslům, která jsou dosti široká, ovšem v té době nešlo zjistit nic lepšího.

Během války tedy zemřelo mezi 670tisíci až 2ma miliony civilistů (Samo o sobě je to hrozné číslo) a okolo 90ti tisíc příslušníků Tálibánu, přičemž musíme ještě přičíst 75+tisíc raněných. 2 miliony lidí se octlo bez domova, 5 milionů emigrovalo a 3 miliony bylo raněných, což jen dokresluje tragédii, kterou válka v Afgánistánu byla… (Příště si povímě něco o veteránech a pozůstalích a jejich příbězích…) [fs]

23.8 2017

Trvalo to déle, ale dnes nás čeká poslední příspěvěk z minisérie „Afgánistán 1979-1989“. Budou to útržky ze dvou příběhů z knihy „Zinkoví chlapci“, které jsem vybral. Tyto dva příběhy jen podtrhují rozsah katastrofy jakou válka v Afgánistánu byla…


Na hřbitově sedávám u jejího hrobu. Šli kolem dva vojáci. Jeden se zastavil
„Hele! Naše Svěťa. Koukni…“ Všimli si mě: „Vy jste matka?“
Vrhla jsem se k němu
„Vy jste znal Světočku?“
A on se obrací ke kamarádovi:
„Př ostřelování jí to utrhlo obě nohy. A umřela.“
V tom jsem hrozně vykřikla. A on se polekal:
„Vy jste o tom nevěděla? Odpusťte mi! Odpusťte!“ A běžel pryč.
Víckrát jsem ho už nevidla. A ani ho nehledala.
Sedím u jejího hrobečku. Jde kolem matka s dětmi. Slyším, jak říká:
„Co je to za matku? Jak mohla v téhle době pustit do války svou jedinou dceru (Na náhrobním kameni mám vyryto : „Jediné dcerušce“)? Poslat tam dívku…“
Co si to dovolují, jak můžou! Složila přece přísahu, byla zdravotní sestra, které chirurgové líbali ruce. Jela tam zachraňovat lidi, jejich syny.
Lidi, křičí moje duše, neodvracejte se ode mě! Postůjte tu se mnou u hrobu. Nenechávejte mě tu samotnou…
-Matka-

„Ještě, že je ráno! Zase jsi křičel. Zase jsi celou noc křičel,“ plakala po ránu.
Ale já jí nevyprávěl všechno… Nevyprávěl jsem jí o nadšení pilotů vrtulníků, když bombardují. Kluci se chlubili, jak pěkně hořel kišlak… Obzvlášť v noci…Jak tam ležel raněný, náš voják. Umíral. Volal mámu a svou dívku. Vedle ležel raněný „duch“ – i je jsme sbírali – a volal mámu a svou dívku. Chvíli afgánské jméno, chvíli ruské…
„Ještě, že je ráno! Zase jsi křičel. Bojím se tě…“
Ona neví… Neví jak padl náš poručík… Zahlédli jsme vodu, a tak jsme zastavili vozidla:
„Stůj! Všichni stát!“ vykřikl poručík a ukázal na cosi zabaleného a špinavého, co leželo u potoka. „Mina?“
Napřed se tam vydali ženisti: „minu“ zvedli a ona zakňourala.
Bylo to dítě. Afgán kurva!
Co s ním – nechat ho tu, nebo vzít s sebou? Poručík, aniž by ho k tomu někdo nutil se sám přihlásil:
„Tady ho nechat nemůžeme. Umře hlady. Odvezu ho do kišlaku. Je to kousek.“
Čekali jsme na ně hodinu, přitom jízda tam a zpátky trvala dvacet minut.
Leželi tam v písku… Poručík i řidič. Uprostřed kišlaku… Ženské je umlátily motykami.
„ještě, že je ráno! Zase jsi křičel. Pak ses na mě vrhl pěstma a zkroutil jsi mi ruce.“

-Četař, rozvědčík-

Foto -> Sovětští vojáci pozorují pád Mi-24 během operace roku 1981-Afgánistán.

!Ukázky z knihy jsou užity čistě k informačním účelům a neposkytují nám žádný profit. Pokud vás toho téma zajímá, tak si knihu zakupte a podpořte tak autorku!
[fs]

 

 

Komentáre